🇨🇳 Čína – Velká čínská zeď, Peking, Universal Studios a svět, kde všechno vidí kamery.

V roce 2018 Honza, zakladatel a průvodce CK Cestuj s Honzou navštívil Chengdu. A upřímně? Od té doby se Číně spíš cíleně vyhýbal. Ne že by o ni ztratil zájem, ale měl v hlavě zvláštní pocit… až moc přísný režim, všude kamery, zvláštní atmosféra. A aby toho nebylo málo – tehdy tam chytil pořádnou otravu jídlem. Byl fakt mimo. Myslel si, že ani nenastoupí do letadla zpátky. Nakonec to zvládl, ale bylo to tak tak. A v Chengdu byl navíc i opar, což zážitku taky nepřidalo. Takže Čína u něj dlouho vedla žebříček „sem se vracet opravdu nemusím“.

Ale stejně v Honzovi pořád hlodala jedna věc – Velká čínská zeď. Ikona, kterou chce člověk vidět aspoň jednou za život. A tak jsme to po letech vzali z gruntu a vyrazili s CK Cestuj s Honzou do samotného Pekingu.

Hned po příletu bylo jasno – jsme zpět ve světě kamer. Naprostý dohled nad vším. Kam se podíváš, tam kamera. Dokonce i v taxíku! A co víc – navigace v jejich systému řidičům ukazuje, kdy padne zelená a kdy červená. Číňani tvrdí, že je to všechno kvůli bezpečnosti – my jsme si ale občas připadali jako v Black Mirror.

Ubytko jsme měli příjemné, evropského stylu – a hned druhý den jsme se vrhli na Universal Studios Beijing. Tohle byla paráda! Hrad Harryho Pottera, Bradavice, Famfrpál, Prasinky a ochutnávka máslového ležáku. Do toho Transformers, Jurský svět, Mimoni – všechno propracované do posledního detailu.

Musíme říct, že už jsme byli před lety se skupinou v Universal Studios v Singapuru, ale Peking to převyšuje o stovky procent. Všechno tu působí nověji, větší, detailnější. Každá část je do posledního kousku vymazlená – fakt jsme koukali, co všechno tu dokázali postavit.

Atrakce byly špičkové, ale fronty šílené. Naštěstí jsme měli fast track, jinak bychom se snad ani nepohnuli. Jen škoda, že každou atrakci šlo projet jen jednou, takže žádné „tohle si dám znovu“. I tak jsme tu strávili celý den a ani chvilku se nenudili.

A pak to přišlo. Den, na který jsme se těšili roky – Velká čínská zeď. Byl to jeden z těch momentů, kdy víš, že se něco naplní. Sen. Přání. Výzva. Vzali jsme si místního průvodce, který nás zavezl na úsek, kde to není přeplněné turisty a kde můžeš Velkou čínskou zeď opravdu cítit, slyšet vlastní dech a ne jen hluk lidí.

Když jsme na ni poprvé vystoupali, zastavili jsem se. Jen jsme tam stáli, koukali do dálky a hlavou nám běželo: „Tohle všechno lidé postavili ručně. Kámen po kameni, cihlu po cihle. Bez techniky. A ono to tady pořád stojí. Táhne se přes hory a údolí, jak daleko oko dohlédne.“ Neskutečné. Člověk se cítí malý a zároveň plný úcty.

Byla tam zvláštní atmosféra – klid, ale zároveň síla. Tak jsme si sedli, vyfotili se, chvíli jen mlčeli. A pak jsme samozřejmě zamířili na malé tržiště, které k tomu zážitku patří stejně jako sucho v krku z těch schodů.

Koupili jsme si čepici s rudou hvězdou – klasiku. Paní nám ji nejdřív nabídla za 150 Kč, ale my jsme zapnuli trhový mód a ukecali ji na dvacku. Smála se, já taky. V tu chvíli to vůbec nebylo o ceně – spíš o tom momentu, kdy jsme se potkali dva úplně jiní lidé a přesto si rozuměli. A tohle je ta Čína, která nás vlastně bavila nejvíc – ne ta s kamerami, ale ta s lidskostí, úsměvem a pohledem do očí.

Po výletu na Velkou čínskou zeď jsme ještě zvládli návštěvu Hong Qiao Pearl Marketu – a to byla kapitola sama o sobě. Už zvenku to vypadalo jako klasické tržiště, ale uvnitř tě čeká šílený mix levné elektroniky, padělků, originálů, napodobenin a úplně všeho mezi tím. Všude kolem Apple příslušenství, MacBooky, iPhony, ale i DJI drony, foťáky, herní příslušenství, chytré hodinky a tisíc dalších věcí. A ceny? Ještě nižší než v Bangkoku. Člověk má pocit, že si tu může za pár stovek vybavit celý Apple Store.

Samozřejmě si musíš dávat pozor, co kupuješ, a trochu vyjednávat. Ale je to zážitek sám o sobě. Všude křik, obchodníci tě tahají za rukáv, ukazují krabice s technikou, která často vypadá jako pravá – a někdy i je. Občas si fakt říkáš, „tohle by na letišti asi úplně neprošlo“, ale o to víc to člověka baví. Nešli jsme si tam nutně něco koupit, spíš to nasát – ten šum, vůni obchodu, dravost, kreativitu a to šílené čínské tempo.

Večer jsme zakončili u pekingského nádraží, u kterého jsme i bydleli. Bylo krásně nasvícené, rušné a přitom mělo něco zvláštně klidného do sebe. Lidé pospíchali, ale nikdo nikam netlačil. Jen jsme tam stáli, koukali kolem sebe a vstřebávali všechno, co jsme za ty dny v Číně viděli.

Zajímavé bylo, jak Peking působí v noci. Zatímco ve většině měst večer teprve začíná život, tady to bylo úplně naopak – ulice byly prázdné, město vypadalo skoro jako město duchů. Téměř nikdo venku, jen sem tam někdo přeběhne. Člověk má skoro pocit, že je venku něco zakázané.

A co nás úplně dostalo – na ulici stojí policisté, dívají se pevným směrem a salutují. Nehýbou se, vypadají spíš jako sochy než jako lidi. Nedívají se kolem, nereagují na okolí… jen stojí a drží pozici. Hlavně na místech, kde byste je vůbec nečekali! Něco mezi vojenskou přehlídkou a scénou z dystopického filmu.

A víte co? I když si Honza po roce 2018 říkal, že Čína u něj skončila, tahle návštěva ten pohled změnila. Byl přesvědčený, že už ho nic neláká, že tam pro něj nic není. Ale stačilo pár dní v Pekingu, pár silných momentů – od Bradavic až po tu nekonečnou zeď – a najednou si uvědomil, že tohle je úplně jiná Čína, než jakou zažil tehdy.

Peking byl jiný. Zajímavý. Plný kontrastů. Velká čínská zeď všechny ohromila, Universal nadchl a lidi nás překvapili svou lidskostí, i když kolem bylo milion kamer.

A my jsem rádi, že jsme to znovu zkusili.

Chceš s námi na podobné dobrodružství? Už máme vypsané zájezdy na rok 2026 a rychle se plní díky malým skupinám!

Tým CK Cestuj s Honzou